Moznosti vzdelavania deti utecencov

EVANGELICKÁ AKADEMIE

VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ

Praha 4 - Spořilov, Hrusická 2537/7

UPRCHLICKÉ ŽENY V ČESKÉ REPUBLICE

ABSOLVENTSKÁ PRÁCE

Název pracoviště: Organizace pro pomoc uprchlíkům

Vypracovala: Nedělková Martina

Vedoucí absolventské práce: Ing. Nidžar Popović

Oponent: Mgr. Pavel Tychtl

Praha, duben 2001

Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní

veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila.

V Praze dne 27. dubna 2001

2

Chtěla bych poděkovat Heleně Kovaříkové a všem z Organizace pro pomoc

uprchlíkům, kteří mi ochotně poskytovali informace a podklady a cenné připomínky

pro mou práci. Dále bych chtěla velice poděkovat Džaně Popović, vedoucí mé

absolventské práce, za její rady, ochotu a trpělivost.

3

4

Obsah

1. Úvod 4

2. Základní definice uprchlíka podle Ženevské úmluvy

o právním postavení uprchlíka 7

2.1.Definice pronásledování v kontextu příslušnosti k určitému pohlaví 8

3. Historický přehled dokumentů upravujících definici

příslušnosti k určitému pohlaví 9

4. Právní aspekty a současná praxe azylové politiky 11

4.1. Kanada 11

4.2. Spojené státy americké 13

4.3. Švýcarsko 14

4.4. Členské státy Rady Evropy 16

4.5. Česká republika 17

5. Poskytování ochrany uprchlickým ženám (UNHCR) 20

5.1. Specifické problémy žen v rámci posuzování oprávněnosti obav

z pronásledování podle UNHCR 21

6. Úvod do problematiky integrace azylantů v České republice 25

6.1. Pojem a proces integrace 26

6.2. Problematika integrace azylantů v České republice obecně 27

6.3. Specifické problémy integrace žen - azylantek v České republice 30

7. Statistické přehledy MV ČR 35

8. Studie žen - imigrantek, PPI Praha 37

9. Závěr 40

10. Literatura 43

Přílohy

5

1. Úvod

" jsem srbské příslušnosti a mám středoškolské vzdělání a před svým útěkem

z rodné země jsem byla zaměstnána ve vojenském štábu - povolávala jsem

mladé muže do I. linie vojenského střetu na válečném poli, tedy na jistou

smrt. Utrpení bylo nekonečné, až jsem se rozhodla svou vlast opustit a hledat

klid a mír ve vaší zemi"

D. J., narozena 1960, 2 děti, Bělehrad

" mé problémy spočívaly v tom, že po příchodu Talibanu jsem byla

omezena. Nesměla jsem chodit do práce - stejně jako ostatní ženy a děti nesměly

navštěvovat školy mé nejstarší dceři, stejně jako ostatním afghánským dívkám,

Taliban odpírá možnost vzdělání a zakazuje jim chodit do školy z důvodu jejich

pohlaví"

S. T., narozena 1973, 3 děti, Afghánistán

" můj muž byl zabit během války, v roce 1991. Od roku 1990 jsem

pracovala jako Å¡vadlena a vedla jsem obchod potom, co se v roce 1996 dostal

k moci Taliban, jsem musela své podnikání ukončit a kvůli nařízením Talibanu jsem

nesměla opustit dům několikrát mi bylo vyhrožováno po smrti mého bratra, který

byl zabit při jednom z útoků, jsem zůstala bez ochrany mužského příbuzného a tak

jsem nemohla svou rodinu uživit neviděla jsem žádnou šanci, jak jinak bych mohla

v Kábulu se dvěma dětmi přežít"

K. P., narozena 1964, 2 děti, Afghánistán

6

" bydleli jsme v hlavním městě můj otec byl obchodník a prosperoval. Po

několika útocích mafie byl zabit ačkoliv jsme s matkou a sestrou neustále žádaly

policii o řádné prošetření případu našeho otce, do dnešního dne nebyl pachatel

vypátrán na úřadech nám vyhrožovali, abychom se tím případem nezabývaly

útoky na naši rodinu pokračovaly a já ze strachu o svého syna jsem prostě musela

odejít "

M. B., narozena 1976, 1 dítě, Rusko

" vystudovala jsem Vysokou školu ekonomickou, během studií jsem se vdala

a narodila se mi dcera. Když jsem školu dokončila, začala jsem podnikat a otevřela

jsem si kadeřnický a kosmetický salon. Dařilo se mi výborně. Pravidelně můj salon

kontrolovala inspekce a při jedné kontrole našli západoevropské časopisy s účesy a

evropskou hudbu na kazetách. Dostala jsem vysokou pokutu a musela jsem salon

zavřít. I když jsem pokutu zaplatila a splnila další podmínky, které mi nařídili,

nebylo mi umožněno znovu podnikat. Státní úředník, který vydával

povolení k podnikání, si neustále vymýšlel podmínky, za kterých bych mohla začít

podnikat, dokonce mne přesvědčoval, abych opustila manžela a dceru stala jsem se

terčem sexuálního vydírání "

N. N., narozena 1979, 1dítě, Írán

To jsou některé z příběhů žen, které v České republice žádají o azyl a se kterými

jsem se během své praxe v Organizaci pro pomoc uprchlíkům setkala. Jsou příkladem

uváděných důvodů, které ženy nutí opustit svou rodnou zem a vyměnit svůj životní styl,

tradice, za nový a podle nich kvalitnější a hlavně bezpečnější život - svůj i své rodiny.

7

Ačkoliv si to běžně neuvědomujeme, existují společnosti, které nějakým způsobem

brání ženám vykonávat jejich základní lidská práva. Často jsou nuceny čelit tvrdému až

nelidskému zacházení. Stávají se oběťmi traumatizujících zážitků jen proto, že jsou ženami.

Situace, ve kterých se nacházejí, vyžadují zvláštní opatření v oblasti ochrany - proti

manipulaci, sexuálnímu a fyzickému zneužívání a proti diskriminaci při získávání pomoci a

služeb.

Téma postavení uprchlických žen v České republice je velice rozsáhlé. Zaujala

mne jejich situace a možnosti integrace do naší společnosti. Zmapování této

problematiky je cílem mé absolventské práce.

Vysvětlím právní hledisko, kdy není na ženy hleděno jako na nejohroženější

skupinu uprchlíků Dokládám to základní definicí uprchlíka podle Ženevské

Úmluvy, stručným přehledem přijatých dokumentů, které mají za úkol uprchlické

ženy při posuzování žádostí zvýhodnit. Včetně porovnání praktických postupů

některých zemí a přístupu organizace UNHCR.

Na tomto místě chci upozornit na některé užívané termíny. Při zpracovávání

tohoto tématu jsem se setkala s tím, že právní předpisy jako jsou Ženevská úmluva,

UNHCR, Směrnice a předpisy přijaté jednotlivými státy, používají anglický výraz:

"asylum seeker". Do češtiny tento výraz můžeme přeložit jako uprchlík, žadatel o

azyl. Český právní řád však, podle novely zákona o azylu, mluví o účastníkovi

řízení o udělení azylu. Rozhodla jsem se, že budu tyto termíny používat tak,

že v dokumentech UNHCR, Ženevské úmluvě a dalších cizích států budu mluvit o

žadatelích/kách o azyl, uprchlických ženách. V rámci České republiky budu

používat pojem účastník/ce řízení o udělení azylu, dále jen "účastník/ce řízení".

Ve druhé části se věnuji problému integrace uprchlických žen do české

společnosti, problémům, se kterými se setkávají, včetně statistických přehledů

8

Ministerstva vnitra a závěrům velice zajímavého průzkumu, který provedla Poradna

pro integraci.

V závěru se zamýšlím nad základními body, které mohou pomoci ke zlepšení

přístupu k uprchlickým ženám a při vytváření programů pro ně .

2. Základní definice uprchlíka podle Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíka

První definice uprchlíka byla produktem studené války. Byla všeobecnou

individualistickou definicí, na rozdíl od předchozích definic. Ty byly

svázány s určitým občanem, etnickou skupinou nebo specifickou krizí.

Uprchlíkem podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků, která byla přijata v roce

1951 v Ženevě (dále jen Ženevská Úmluva) a Protokolu z roku 1967 je osoba , která:

"kvůli opodstatněnému strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,

národnosti, členství v určité sociální skupině nebo politického názoru se nachází mimo

zemi svého původu a nemůže nebo kvůli tomuto strachu nechce využít ochrany tohoto

státu nebo, v případě že nemá žádné státní občanství a nachází se mimo zemi svého

předchozího trvalého pobytu, se následkem takovýchto událostí nebo kvůli tomuto

strachu nechce do této země vrátit" (UNHCR, 1999, kap. 1.1.).

Samotný akt pronásledování (bez ohledu na závažnost), neopravňuje žadatele získat

postavení uprchlíka. Potencionální účastník řízení o azylu musí dokázat, že jeho obavy jsou

opodstatněné na základě alespoň jednoho z vyjmenovaných důvodů podle Ženevské

úmluvy.

9

Je patrné, že k výše uvedeným důvodům však nepatří hledisko pohlaví. Ženy, stejně

jako muži - žadatelé, musí dokazovat obavy z pronásledování na základě svého náboženství,

rasy, politického názoru nebo příslušnosti k určité společenské vrstvě (sociální skupině).

Ve většině případů nejsou ženy schopny účinně dokázat své důvody a obavy

z pronásledování. Mnohým z nich to způsobuje velké problémy, zvláště tehdy,

pokud příčiny pronásledování nespadají do rozsahu přímého odmítání tradičních,

občanských nebo politických práv státem. Ženy opouští svou zemi původu kvůli

závažné gender perzekuci oficiálními orgány nebo jejich místními komunitami.

Ženy napadené příslušníky vojenských oddílů mohou narazit na potíže při

dokazování toho, že se staly obětí pronásledování a ne náhodného násilí. Se ženami,

které přicházejí do azylové země jako člen rodiny, nemusí být veden pohovor

vůbec, nebo je veden jen zběžně, a přitom ony, spíše než jejich manželé se stávají

oběťmi pronásledování.

2.1. Definice pronásledování v kontextu příslušnosti k určitému pohlaví

V posledních letech převažuje názor, že pojem pronásledování je třeba

interpretovat i s ohledem na problematiku příslušnosti k určitému pohlaví. Například

v roce 1985 vyzval Evropský parlament státy, aby přiznaly postavení uprchlíka ženám,

se kterými je krutě a nelidsky zacházeno z důvodu porušení morálních nebo etických

pravidel společnosti, ve které žijí. Přestupkem se může stát řada věcí, od cizoložství až

po nošení rtěnky. Trestem za přestupek může být i rozsudek smrti (UNHCR 1991, s.

19). Podle Evropského parlamentu tvoří tyto ženy určitou sociální skupinu, které by měl

být udělen azyl na základě Ženevské úmluvy z roku 1951.

Pro přesnější interpretaci bylo nutné stanovit definici pronásledování a vymezit

problematiku pronásledování souvisejícího s příslušností k určitému pohlaví.

10

Stalo se tak v červnu 1993 na Světové konferenci OSN o lidských právech, kdy se

definice uprchlíka i mezinárodní agenda v oblasti lidských práv rozšířila o porušování

práv souvisejících s příslušnosti k určitému pohlaví jako:

"násilí namířené proti ženě kvůli tomu že je ženou, nebo postihující ženy nepřiměřeným

způsobem. Zahrnuje činy způsobující fyzickou, mentální nebo sexuální újmu či utrpení,

hrozby takových činů, nátlak a jiné odepírání svobody" (UNHCR, 1999, kap. 1.2.)

Komise pro postavení žen při OSN potvrdila, že násilí páchané na ženách

představuje porušování jejich mezinárodně uznávaných lidských práv a v

prosinci 1993 byla Valným shromážděním OSN schválena Deklarace o

odstranění násilí proti ženám, která jasně definuje násilí jako fyzické, sexuální a

psychologické násilí, ke kterému dochází v rodině nebo ve společnosti a jež je

pácháno nebo přehlíženo státem.

3. Historický přehled dokumentů upravujících pronásledování z důvodu

příslušnosti k určitému pohlaví

Evropský parlament v roce 1984 rozhodl, že ženy, které se obávají krutého

nebo nelidského zacházení, jsou považovány za "sociální skupinu", na kterou se

vztahuje Ženevská úmluva

Dále v roce 1985 přijal Výkonný výbor programu Vysokého komisaře

následující vyjádření:

"Státy mohou při výkonu své suverenity přijmout interpretaci, že ženy -

žadatelky o azyl čelící tvrdému nebo nelidskému zacházení kvůli tomu, že překročily

sociální normy společnosti, ve které žijí, mohou být "určitou sociální skupinou" ve

11

smyslu čl. 1A(2) Úmluvy OSN o uprchlících) (Závěr č. 39, odst. (k) (1985) O

uprchlických ženách a mezinárodní ochraně)."

V roce 1991 vydalo UNHCR Směrnice o ochraně uprchlických žen, kde jsou

státy vyzývány (odst. 71), aby "podporovaly uznání, skutečnosti, že důvod pro

přiznání postavení uprchlíka se může objevit, pokud stát nemůže nebo nechce

poskytnout ochranu ženám vystaveným zneužívání kvůli překročení sociálních

standardů. Vláda sama nemusí být podněcovatelem takového zneužívání". Dále

Směrnice také podporují názor, že pronásledování může znamenat "závažnou

diskriminaci kvůli pohlaví" a "sexuální násilí pokud je použito se souhlasem nebo

trpěno osobami mající úřední pravomoc zastrašit nebo potrestat."

V roce 1993 Výkonný výbor potvrdil ve svém Závěru č. 73 (Ochrana

uprchlíků a sexuální násilí) předchozí závěry o uprchlických ženách a položil důraz

na mezinárodní nástroje z oblasti uprchlictví, lidských práv a humanitárního práva

na ochranu žadatelů o azyl, uprchlíků a navrátilců ve vztahu k sexuálnímu násilí.

Dále doporučuje, aby byly daným státem vypracovány směrnice, ve kterých by

měla být zohledněna skutečnost, že uprchlické ženy často zakoušejí odlišný způsob

pronásledování než muži.

Dále je zde zdůrazněno, "že v azylovém řízení by mělo být se žadateli, kteří

se mohli stát obětí sexuálního násilí, zacházeno se zvláštní citlivostí" (Závěr č. 73,

odst. g). Je zde také zmíněna iniciativa státu v přípravě odborných školících

programů pro pracovníky v azylovém řízení s důrazem na problematiku citlivosti

žadatelů k otázkám pohlaví a kultury.

Rada bezpečnosti v souladu s přijetím Deklarace o odstranění násilí proti

ženám ustanovila v roce 1993 Mezinárodní trestní tribunál, který je určen ke stíhání

zločinů spáchaných na území bývalé Jugoslávie. Do jurisdikce Tribunálu spadají

12

zločiny znásilnění a sexuálního násilí stejně jako systematické znásilňování, které

v některých případech bývá definováno jako zločin proti lidskosti.

V březnu 1995 vydalo UNHCR dokument Sexuální násilí proti uprchlíkům -

Směrnice pro prevenci a reakci. V tomto dokumentu je násilí a další formy

sexuálního násilí, pokud k němu dochází z důvodu rasy, náboženství, považováno

za odůvodněné pronásledování, pokud se takovýchto činů dopouštějí úřady, nebo

jsou-li těmito úřady alespoň tolerovány a odmítají-li nebo nejsou-li schopny

takovému jednání zamezit nebo nabídnout účinnou ochranu (str. 59).

V září 1995 Pekingská deklarace a akční program potvrdila závazek

mezinárodního společenství, že práva žen a dívek jsou nezcizitelná, integrální a

neoddělitelná součást všech lidských práv a základních svobod s důrazem na

specifické zájmy a problémy ve vztahu k násilí proti ženám.

V září 1999 konstatovalo Valné shromáždění OSN, že "afghánské ženy a

dívky jsou z důvodu svého pohlaví v Afghánistánu hrubě diskriminovány, neboť

nemohou chodit do školy, vzdělávat se, nemohou vykonávat jedno ze svých

nejzákladnějších lidských práv" (United Nations, General Assembly; A/54/422,

September 1999, Situation of human rights in Afghanistan).

4. Právní aspekty a současná praxe v některých zemích

Každý stát zaujímá k problematice žen, které obtížně dokazují své obavy

z pronásledování, jiná stanoviska. Pro porovnání uplatňovaných forem azylové

politiky států, uvádím v následujících kapitolách příklady Kanady, Spojených států

amerických, Švýcarska, obecně členských států Rady Evropy a samozřejmě České

republiky.

13

4. 1. Kanada

V Kanadě byla v roce 1993 zavedena Radou pro přistěhovalectví a

uprchlictví (IRB) Směrnice o pronásledování kvůli příslušnosti k určitému pohlaví.

Tyto Směrnice reagují na skutečnost, že v mnoha zemích jsou ženy

pronásledovány pouze proto, že jsou ženami. Začínají obecnými důvody pro

přiznání postavení uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy, navíc jsou zde důkladněji

interpretovány další důvody, které mohou být uvedeny v žádosti o poskytnutí azylu

v souvislosti s obavou z pronásledování.

Tyto další důvody jsou ve Směrnici uvedeny celkem ve čtyřech základních

kategoriích podle toho, zda jde o ženy, které se obávají pronásledování:

- ze stejných důvodů jako muži - že se necítí být ohroženými z důvodu

příslušnosti k určitému pohlaví, ale spíše jsou ohroženy pro svou identitu,

pro to, v co věří.

- na základě příbuzenského vztahu (kvůli postavení, aktivitám a názorům své

rodiny, svého partnera a příbuzných). Tato kategorie souhrnně zahrnuje

jakýkoliv druh obtěžování žen, ačkoli ony jako takové nejsou přímo

pronásledovány. Většinou se jedná o obtěžování z jednoho důvodu, tedy

z důvodu poskytování informací o činnosti a konání jejích příbuzných.

- z důvodu tvrdé diskriminace nebo násilných činů páchaných veřejnými

orgány nebo vládní mocí a kdy stát není ochoten nebo schopen

pronásledované osoby chránit.

- z obavy týkající se překročení nebo nedodržení určitých norem, zvláště těch,

které se týkají příslušnosti k určitému pohlaví, náboženského zvykového

práva a podobně.

14

Jako příklad můžeme uvést postavení ženy v islámské společnosti, která nesouhlasí

nebo nedodržuje nařízení státního náboženství na základě svého svobodného rozhodnutí.

Může svou žádost podepřít oprávněnou obavou z pronásledování z náboženských důvodů.

Žena, která vyjadřuje svůj nesouhlas s institucionalizovanou diskriminací žen nebo

vyjadřuje své názory na nezávislosti na mužské dominanci ve své společnosti, může uvést

jako důvod obavu z pronásledování v souvislosti s přisuzovanými politickými názory.

Příslušnost k určité sociální skupině (respektive členství v určité skupině)

z hlediska příslušnosti k určitému pohlaví může být také důvodem přiznání azylu,

pokud členové takové sociální skupiny trpí nebo se obávají jakékoliv závažné

diskriminace či tvrdého a nelidského zacházení.

Ženy mohou být posuzovány jako sociální skupina, jsou-li vystaveny nátlaku a

jsou-li ohrožovány ve vztahu k fyzickým, kulturním nebo jiným příčinám násilí

v prostředí, ve kterém žijí a které jim odmítá nebo nemůže poskytnout adekvátní

ochranu.

Žena musí dokázat, že její strach z újmy je opodstatněný a skutečný, že

důvodem obávané újmy je její pohlaví a jde o újma tak závažnou, že by mohlo jít o

skutečné pronásledování - je-li pravděpodobné, že by pronásledování v případě

návratu ženy pokračovalo a existuje-li oprávněný důvod k domněnce, že takto

pronásledovaná žena nemůže ve své zemi očekávat odpovídající ochranu.

Dále se staly opodstatněnými uváděné důvody typu: zabíjení novorozenců, mrzačení

ženských pohlavních orgánů, upalování nevěst, nucená interrupce nebo povinná sterilizace.

Tyto důvody jsou zcela odlišné od důvodů uváděných muži - žadateli o azyl.

Tyto Směrnice specifikují újmu a její posuzování nejen na základě skutečnosti, že je

žena vystavena národní politice nebo zákonu, se kterým nesouhlasí. Jako důkaz je potřeba

doložit, že politika nebo zákony uvedené země jsou v podstatě perzekuční nebo že jsou

používány jako způsob pronásledování nebo jsou vykonávány perzekučním způsobem.

15

4. 2. Spojené státy americké

Ve Spojených státech byly v roce 1995 vydány Imigrační a naturalizační

službou (INS) Směrnice pro azylové žádosti podané ženami.

V praxi podle těchto Směrnic musí žadatelka o azyl dokázat, že:

§ byla v minulosti pronásledována;

§ že její obava z možného pronásledování v budoucnosti je opodstatněná;

§ že pronásledování, kterého se obává je způsobováno vládou, jedincem nebo

subjektem, který vláda nechce nebo nemůže kontrolovat;

§ že k pronásledování dochází na základě některého z pěti základních důvodů

uvedených v Ženevské úmluvě.

Ve Směrnicích Spojených států nejsou hlavním důvodem pronásledování

zkušenosti žen typu znásilnění a sexuálního zneužití, jak je tomu v Kanadě. Přesto se

mezi uváděnými příklady, kdy ženy mohou získat ochranu daného státu, objevují

případy žen, které se staly obětí sexuálního zneužití nebo znásilnění a jsou za to ve své

společnosti odmítány a postihovány. Je zřejmé, jak je důležitá interpretace hlavních,

tedy všeobecných důvodů uváděných ve Směrnicích jednotlivých států i v Ženevské

úmluvě.

Některé konkrétní zákony vztahující se k určitému pohlaví, mohou mít

perzekuční charakter. Při jejich hodnocení se hledí na to, jsou-li namířeny přímo proti

ženám svou formulací nebo aplikací a je-li uvedená sankce za porušení takového

zákona závažná nebo je-li tak závažná újma, které se žena obává.

Pokud je v žádosti o azyl použit důvod pronásledování na základě

členství v určité sociální skupině, Směrnice Spojených států (INS) vyžadují

16

prokázání odůvodněného pronásledování. Musí být namířeno proti konkrétnímu

jedinci, který je "členem skupiny osob sdílejících společnou, nezaměnitelnou

charakteristiku". Ta musí být přitom taková, "že ji členové skupiny nemohou

změnit, anebo by po nich takováto změna neměla být požadována, protože tato

charakteristika je zásadní pro jejich individuální identitu nebo svědomí".

Příklady žen, které splňují podmínky získání ochrany na základě členství

v určité sociální skupině v souvislosti s příslušností k určitému pohlaví jsou shodné

s příklady uváděnými v kanadských směrnicích. Jako další příklad zde mohu uvést

případy žen, které se kvůli svému hlubokému přesvědčení nepodřizují přísným

náboženským příkazům (v oblasti oblékání), jak k tomu dochází v některých

zemích, zvláště v Afghánistánu. Dá se říci, že tyto ženy splňují podmínky pro

získání ochrany a ta jim bývá plně poskytnuta.

4. 3. Švýcarsko

Ve Švýcarsku se problematikou pronásledování souvisejícího s příslušností

k určitému pohlaví zabývá Federální úřad pro uprchlíky.

Podle švýcarského práva musí žadatelka o azyl - stejně jako ostatní

žadatelé prokázat, že se nemůže vrátit do země původu a nemůže tam získat

ochranu kvůli obavě z pronásledování alespoň na základě jednoho z pěti

důvodů uvedených v Ženevské úmluvě. I když zde není konkrétněji vymezena

příslušnost k určitému pohlaví jako důvod pro přiznání postavení uprchlíka ve

Švýcarsku, má se za to, že definice uprchlíka může být tímto způsobem a v

tomto smyslu interpretována.

17

Pokud žadatelka utrpěla újmu nebo pokud se jí obává a nepovažují-li

švýcarské azylové zákony tuto újmu za "pronásledování", federální orgány

mohou rozhodnout, zda může být vydán příkaz k návratu. Jestliže nejsou splněny

všechny podmínky příkazu k návratu (Evropská úmluva, technicky možný

návrat), je vydáno dočasné povolení k pobytu.

Dále švýcarská federální vláda přijala opatření, která upravují postup

azylového řízení v případě žadatelek o azyl, které často uváděly, že se staly obětí

sexuálního násilí nebo uprchly před diskriminačními zákony.

Mezi tato opatření patří, že každá žadatelka má právo na nezávislé

azylové řízení bez ohledu na to, zda je doprovázena svým manželem nebo

členem rodiny. S každou žadatelkou je interview vedeno zvlášť a samostatně.

Musí být vytvořeny takové podmínky, aby žena - žadatelka o azyl mohla sdělit

informace rozhodné pro udělení azylu bez obav již na počátku azylového řízení.

Žena - žadatelka o azyl má právo na tlumočení osobou stejného pohlaví

Pokud se stala obětí traumatického zážitku, vede interview specializovaný

pracovník, který je schopen zacházet s následky traumatu. Pracovníkům, kteří

rozhodují v azylovém řízení jsou k dispozici veškeré informace o kultuře,

legislativních a sociálních právech v zemích původu, stejně tak jako již udělená

rozhodnutí ve vztahu k pronásledování souvisejícího s určitým pohlavím.

Pracovníci v řízení o udělení azylu jsou také od roku 1995 Federální úřadem

speciálně školeni v problematice žadatelů o azyl, kteří se stali obětí traumatického zážitku.

Tyto specifické kroky, které Federální úřad pro uprchlíky vykonal,

potvrdily, jak důležitý je komplexní přístup orgánů činných v řízení o azylu k

žadatelkám o azyl, včetně informovanosti a citlivosti při posuzování případů,

které jsou specifické a které se vztahují k příslušnosti k určitému pohlaví.

18

4. 4. Členské státy Rady Evropy

Některé státy, které jsou členskými státy Rady Evropy, aktivně prosazují

všechny základní prvky Úmluvy, Směrnic UNHCR, Deklarací (viz. kapitola 3). I zde

existují rozdíly mezi důvody a typy pronásledování, které jsou základem pro přiznání

postavení uprchlíka ženám. Mezi ně patří i fakt, že řada států neakceptuje, že ženy v rámci

některých zemí mohou představovat určitou sociální skupinu jako celek nebo jako jeho

určitou část.

Tyto státy kladou důraz na to, aby v uváděných důvodech figuroval jiný

oficiální důvod pronásledování (náboženský nebo politický), a tím by se ženy staly

členkami úzce definované skupiny, čímž by byl minimalizován důraz na jejich

příslušnost k určitému pohlaví jako důvod pro udělení azylu.

S tím souvisí problém, že některé státy neakceptují sexuální násilí jako

takové za platný základ žádosti o udělení azylu. S výjimkou toho, jedná-li se o

sexuální násilí takové intenzity, že je dostačující, nicméně žádost musí obsahovat

alespoň jeden z dalších pěti základních důvodů uvedených v Ženevské úmluvě.

Tato fakta vyplynula z průzkumu, který byl prováděn v roce 1995 organizací

UNHCR. Od té doby nastala u některých zemí změna postoje ve vztahu k sexuálnímu násilí a

znásilnění jako válečnému zločinu. Ve zvláštních případech přiznávají uprchlický status

ženám, jejichž žádosti o udělení azylu jsou postaveny na důvodných

obavách z pronásledování souvisejících s jejich příslušností k určitému pohlaví (jako příklad

zde lze uvést Švédsko).

Žádná z evropských zemí nemá tak liberální přístup, se kterým jsme se setkali

v případě kanadských Směrnic o pronásledování souvisejícího s příslušností k určitému

19

pohlaví (Rady pro přistěhovalectví a uprchlictví (IRB), podle kterých může být i

příslušnost k určitému pohlaví součástí definice členství v určité sociální skupině. Další

otevřenou zemí je pak Švýcarsko, které propracovalo základní oficiální přístupy k ženám

- žadatelkám o azyl. Ty upozorňují a berou ohled na případy, kdy se jedná o oběti

traumatizujících skutečností. Tehdy nutný citlivý a hlavně odborný a profesionální

přístup nejen při vedení vstupního interview.

4. 5. Česká republika

Česká republika je od roku 1993 členem Organizace pro bezpečnost a

spolupráci v Evropě (OBSE) a Rady Evropy.

Problematikou, která souvisí s vedením řízení o udělení azylu, se v

České republice zabývá Odbor azylové a migrační politiky, který spadá pod

Ministerstvo vnitra České republiky.

Česká republika se ztotožnila s uznávanými mezinárodními konvencemi

o lidských právech - Úmluvou z roku 1951, Protokolem z roku 1967, dále

Mezinárodní smlouvou o občanských a politických právech z roku 1966,

Evropskou dohodou o prevenci mučení a nehumánní nebo ponižující léčbě nebo

trestání z roku 1984 a Dohodou o dětských právech z roku 1989. Dalším

významným dokumentem, který se týká rovnosti podle pohlaví, včetně

problému integrace azylantů řeší Pekingská deklarace a akční platforma z roku

1995 (viz. kapitola 3). Tyto mezinárodní dohody se různými způsoby podílejí

na úpravě postavení účastníka řízení o udělení azylu před českými úřady.

V českém právním řádu upravuje zásadu rovnosti bez ohledu na

pohlaví Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod. Zvláště

Listinou základních práv a svobod je rovnost garantována všem, tedy ženám

i mužům, dále všem bez ohledu na jejich státní příslušnost, náboženství a

20

rasu. Ostatní právní předpisy týkající se práv a povinností nejen účastníků

řízení o azylu, jsou formulovány neutrálně a to tak, aby muži i ženy mohli

svá práva rovnoměrně využívat.

Výše jmenované právní prameny mají univerzální princip - mají

všeobecnou platnost. Problematiku spojenou s řízením o udělení azylu v

České republice konkrétněji upravuje zákon č. 325/1999 Sb. o azylu a o

změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů.

Ten definuje, kdo a za jakých okolností může být považován za účastníka řízení o

azylu. V paragrafech 12 a 13 jsou specifikovány důvody, na jejichž základě je možné udělit

azyl v České republice:

Důvody udělení azylu - § 12:

"Azyl ministerstvo cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,

příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve

státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě

jeho posledního trvalého bydliště.

Zvláštní důvody udělení azylu - § 13:

(1) Manželu azylanta nebo jeho svobodným dětem mladším 18 let ministerstvo udělí

na jejich žádost nebo na žádost azylanta azyl, i když v řízení o udělení azylu

nebudou zjištěny důvody podle § 12. Udělení azylu manželu azylanta je

podmíněno trváním manželství ve státě, který azylant opustil z důvodů § 12.

(2) Rodičům azylanta mladšího 18 let ministerstvo udělí na jejich žádost azyl, i

když v řízení o udělení azylu u nich nebudou zjištěny důvody podle § 12.

(3) Cizinci uvedení v předchozích odstavcích se musí po celou dobu řízení o udělení azylu

zdržovat na území.

21

Jak je patrné, v zákoně o azylu jsou uvedeny základní důvody, které mohou být

rozhodnými pro udělení azylu v České republice. Tyto důvody jsou shodné s důvody

uvedenými v Ženevské úmluvě. Obavy žen z pronásledování z důvodů jejich příslušnosti

k určitému pohlaví nejsou podle právního řádu České republiky důvodem pro přiznání

azylu, na rozdíl od liberálního přístupu Kanady, Spojených států amerických a Švýcarska.

V praxi se můžeme setkat s případy žen z Afghánistánu. Ty se potýkají

s náboženskými, kulturními i sociálními změnami v zemi, které mění jejich životní styl a

snaží se ovlivnit i jejich smýšlení a názory. Afghánské ženy mohou všeobecně známé

důvody uvést a přitom se na ně může hledí jako na určitou sociální skupinu, kterou

bezpochyby jsou (viz kapitola 3.).

Další dokumenty důležité pro úpravu postavení žen a žen - azylantek

v České republice, řeší problematiku spojenou s možnou diskriminací. Mezi tyto

dokumenty patří Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (Vyhláška

ministra zahraničních věcí č. 62/1987 Sb., o Úmluvě o odstranění všech forem

diskriminace žen). V článku 1 této Úmluvy se uvádí, že diskriminací žen se rozumí

"jakékoliv činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví,

jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání nebo uplatnění

ze strany žen, bez ohledu na jejich rodinný stav a na základě rovnoprávnosti mužů

a žen, lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální,

kulturní, občanské nebo jiné oblasti".

Další výslovný zákaz diskriminace můžeme nalézt v Zákoně o zaměstnanosti

(č. 167/1999 Sb.) a novele zákoníku práce. K faktickému zrovnoprávnění žen by

měl napomoci soubor opatření přijatých vládou v dokumentu Priority a postupy

vlády při prosazování rovnosti mužů a žen, kde se mimo jiné uvádí, že všechny

koncepční, rozhodovací a vyhodnocovací procesy ve všech fázích jejich přípravy a

provádění je nutné podřizovat hledisku rovných příležitostí mužů a žen (Usnesení

22

vlády ČR ze dne 10. května 1999 č. 452: úkol č. 1.8. všem členům vlády,

průběžně).

Mimo jiné česká legislativa pamatuje na integraci azylantů, a to ve Státním

integračním programu (§ 68 - 70 zákona č. 325/1999 Sb.), který je zaměřen na

pomoc azylantům při zajištění jejich začlenění do hostitelské společnosti.

5. Poskytování ochrany uprchlickým ženám (UNHCR)

UNHCR (United Nations High Commissioner for Refugees) působí v České

republice od roku 1992. Pražská styčná kancelář je podřízená úřednímu orgánu v Ženevě.

Úřad komisaře Spojených národů vznikl z podnětu Valného shromáždění OSN 1. ledna

1951 a dnes má své zástupce ve 171 zemích světa. Je zcela nepolitickou a nadnárodní

organizací, jejíž aktivity mají čistě humanitární charakter. Dva hlavní úkoly UNHCR jsou

podle jeho statutu poskytování mezinárodní ochrany uprchlíkům a hledání trvalých řešení

jejich situace.

UNHCR vydalo v červenci roku 1991 v Ženevě Příručku o poskytování ochrany

uprchlickým ženám. Obsahuje základní informace a doporučení UNHCR, jak

identifikovat specifické otázky ochrany, problémů a rizik, se kterými se ženy -

žadatelky o azyl a azylantky tak často setkávají, včetně základních bodů, jak s žadatelkami

o azyl a azylantkami komunikovat o jejich minulé i nové situaci v hostitelské společnosti.

23

Tato příručka je určena všem pracovníkům, kteří jsou s uprchlickými ženami v kontaktu a

poskytují jim sociální, právní a psychologické poradenství.

Aby bylo možné plně pochopit a řešit problémy související s ochranou žen -

žadatelek o azyl a azylantek, je důležité, aby se ženy samy spolupodílely na

přípravě projektů, programů a poskytování pomoci. Protože programy, které nejsou

realizovány s účastí azylantů, nemusí být dostatečně účinné tak, jak je jejich cílem.

Ženy tvoří většinu uprchlické populace. Jejich základní činností v azylových zařízeních

bývá péče o nezletilé děti a rodinu. Tyto ženy bývají izolovány, stávají se oběťmi různých

traumatizujících a stresujících situací. V neposlední řadě mohou být v konfliktu s tradičními,

převážně náboženskými a pro ženy často velice striktními pravidly společnosti, ve které žily

před svým odchodem. Účast žen s podobnou zkušeností v programech pro uprchlické ženy

slouží jako motivace a příklad, jak je možné se s novou situací v hostitelské zemi vyrovnat. Je

důležitou a přínosnou, podporující samotnou ochranu žen - žadatelek o azyl a azylantek.

Bez ohledu na to, že pracovníci poskytující pomoc těmto ženám mohou být ovlivněni

vlastními kulturními předsudky nebo nemusí dostatečně porozumět okolnostem a tradičním

kulturám těchto žen.

Směrnice o poskytování ochrany uprchlickým ženám popisují různá opatření,

která by mohla zlepšit ochranu žen - žadatelek o azyl a azylantek. Jsou zde uvedena

preventivní opatření, návrhy postupů na pomoc ženám, jejichž práva byla porušena.

Základní strukturu Směrnic tvoří pět základních částí, které:

I) zahrnují základní úvodní informace, právní rámec a cíle Směrnic;

II) definují způsoby posuzování situace žen - žadatelek o azyl, azylantek v oblasti

poskytované ochrany;

24

III) hovoří o základních typech potřeb v oblasti poskytované ochrany, specifické

intervence, problémech z oblasti fyzické bezpečnosti a z oblasti právní

ochrany;

IV) navrhují možná zlepšení, která mohou být přijata v rámci prevence

zneužívání na hranicích a při realizaci vzdělávacích a výdělečných aktivit;

V) specifikují kroky, které by měly identifikovat bezpečnostní problémy,

kterým jsou ženy - žadatelky o azyl a azylantky vystaveny, zjištěné praktiky

minimalizovat a monitorovat jejich výskyt a podávat o nich zprávy úřadům.

5.1. Specifické problémy žen v rámci posuzování oprávněnosti obav z pronásledování

podle UNHCR

Ne všechny žádosti, které byly podány žadatelkami o azyl výhradně

souvisí s otázkami příslušnosti k určitému pohlaví. Přestože žadatelky zmiňují stejné obavy

z pronásledování jako jejich spolužadatelé - muži, tyto obavy nejsou a nebývají stejného

charakteru. Je tedy důležité zajistit, aby procedury při rozhodování braly v úvahu specifické

zájmy a potřeby žen.

Žadatelky o azyl, které se snaží uplatnit důvody pronásledování s příslušností

k určitému pohlaví k získání mezinárodní ochrany, se setkávají s některými zásadními

překážkami v poskytované ochraně. Například pohovory, které jsou nedílnou součástí

azylového řízení, mohou být pro ženy příliš trapné a ponižující, a to zejména

v případech, kdy jsou tazateli muži. Státní úředníci, kteří tyto pohovory vedou, se také

mohou zajímat především o "tradiční" formy pronásledování a nebývají dostatečně

citliví k otázkám sexuálního násilí a nucených sňatků.

V mnoha zemích není právní a sociální postavení žen a mužů rovnoprávné. Tyto

faktory nejsou často brány v úvahu při pronásledování souvisejícím s příslušností

k určitému pohlaví. UNHCR sestavilo seznam otázek, které by měly být brány v úvahu při

posuzování azylových žádostí, které byly podány ženami:

25

§ Postavení žen před zákonem, včetně jejich postavení u soudu, právo podat

žalobu a podávat svědectví, zákony o rozvodu a svěření dětí do výchovy, právo

vlastnit majetek, právo rozhodnout se pro nebo proti interrupci;

§ Politická práva žen včetně volebního práva, práva zastávat veřejný úřad a být členem

politické strany;

§ Sociální a ekonomická práva žen, včetně jejich práva provdat se za muže podle

svého výběru, práva na vzdělání, kariéru a zaměstnání či výdělečnou činnost,

postavení vdovy nebo rozvedené ženy a svoboda oblékání;

§ Možnost žít bez ochrany muže;

§ Výskyt ohlášeného násilí proti ženám, jeho formy (jako sexuální útoky, zabíjení

kvůli pošpinění cti, upalování nevěst), ochrana dostupná ženám a sankce či tresty

pro osoby dopouštějící se těchto činů.

Rozdíl mezi nebezpečími a výhružkami, které hrozí mužům a ženám spočívá

v orientaci na domácí prostředí a "soukromou" sféru, která podle některých názorů leží

zcela mimo dosah mezinárodního práva, protože ženy trpí především aktivitami jednotlivců

- často členů vlastní rodiny.

S tímto souvisí problém odvíjející se od přesvědčení, že určitá praxe týkající

se žen je odvozena od kultury nebo náboženství. Z tohoto důvodu nemusí být tedy

považována za pronásledování a porušování nejen základních lidských práv.

Jako další problém, kterému ženy žádající o azyl musí čelit je hrozící

diskriminace nebo újma a často se vztahuje k tradici nebo k nábožensky

motivovanému chování. V takovýchto případech nelze rozlišit, zda odpovědnost za

tyto činy nese stát nebo společnost vnucující sociální normy. Zde je možné uvést

jako příklad přístup v islámských zemích, kde jsou zákony o rodině řízeny hlavně

náboženským nadhledem a kde konflikty v rodině, domácí násilí, pravidla rozvodu,

práva dětí a další jsou řešeny v souladu s náboženskou vírou (př. šaríja, islámské

právo favorizuje mužský náhled).

26

Na základě soudních případů žadatelek o azyl lze pronásledování s ohledem na

příslušnost k určitému pohlaví rozdělit do šesti hlavních forem (UNHCR, 1997):

1. Kruté až nelidské zacházení trestající překročení určitých společenských norem

z vlastního rozdělení a na základě hlubokého přesvědčení.

- Tato forma bývá nejobvyklejší. Nebere však v úvahu, že k překročení

společenských norem může docházet i za okolností, které žena nemůže ovlivnit

a nad kterými nemá žádnou kontrolu. Jako příklad lze uvést oběť znásilnění,

které hrozí stíhání a trest za nevěru.

2. Sexuální násilí

- Pronásledování může mít i tuto podobu. I když oběťmi podobného druhu

pronásledování jsou ženy, poměrně často jsou terorizovány podobným

způsobem i děti obou pohlaví, podobně jako vězni mužského pohlaví.

Například ve válce v Bosně bylo sexuální násilí používáno systematicky jako

zbraň k zastrašování, trestání a vyhánění určité části společnosti.

3. Forma sexuálně motivované perzekuce - mrzačení nebo odstraňování ženských

genitálií

- Je samozřejmé, že ženy určitý zvyk, jakkoliv naší společností odmítaný,

přijímají nebo trpí a proto se o perzekuci nejedná. V případě, kdy je tato forma

ženě vnucována proti její vůli a úřady nejsou ochotné nebo schopné poskytnout

ochranu, lze to považovat za dostatečný základ pro nárok na uprchlický statut.

4. Antikoncepce

- UNHCR zastává názor, že státem definovanou politiku plánovaného rodičovství

jako takovou nelze považovat za pronásledování. Pokud ovšem není při jejím

uplatňování použita diskriminace. Na Konferenci o populačních otázkách v Káhiře

1994 je ovšem základním právem všech dvojic i jednotlivců " rozhodovat se o

reprodukci svobodně bez diskriminace, nucení nebo násilí".

27

Samotnou existenci politiky plánování rodičovství je tedy třeba odlišovat od

metod používaných při její realizaci. Politika plánovaného rodičovství může být

prosazována různými způsoby. Pokud ovšem dochází k zastrašování, nátlaku,

nuceným potratům nebo k nedobrovolné sterilizaci, mohou se muži či ženy

legitimně odvolávat na strach z pronásledování

5. Sexuální orientace

- Za pátou formu je považováno špatné zacházení s lidmi nebo jejich trestání

pro jejich sexuální orientaci. Ve smyslu Ženevské úmluvy jsou homosexuálové

průkazně "určitou sociální skupinou", protože sexuální orientace je základní a

neměnnou součástí identity osob.

6. Domácí násilí

- Jedná se poměrně o nový problém, který je jen velmi zřídka používán jako

důvod pro přiznání azylu. Přiznání azylu se v podobných případech zvažuje

v situacích, kdy domácí násilí překročí určitou mez krutosti a kdy úřady opět

nemohou nebo nechtějí postižení osobě poskytnout ochranu.

28

6. Úvod do problematiky integrace azylantů v České republice

Integrace azylantů - těch, kteří získali status azylanta v České republice, je

velice významný sociální a politický problém, proto mu věnuji zvláštní kapitolu.

Tento problém nutí většinu vyspělých zemí světa k zamyšlení a řešení

důležitých otázek, které souvisí s dodržováním základních lidských práv a svobod

na straně jedné a se zachováním integrity a bezpečnosti na straně druhé.

Česká republika měla do roku 1989 zkušenost spíše s emigrací obyvatel.

Proto situace, kdy se po roce 1990 objevili v České republice první žadatelé o azyl,

vyžadovala okamžitá řešení, nutná pro úpravu postavení žadatelů o azyl a azylantů

v rámci právního řádu, společenského a ekonomického života České republiky.

Situace žadatelů o azyl v Evropě se rychle mění a tím nutí národy i státy, aby

přehodnotily své dosavadní přístupy k této problematice nejen v oblasti azylové a

integrační politiky, které dosud vykonávaly. Diskuse zemí evropských společenství,

které v posledních letech probíhají, mohou inspirovat k úvahám, jak tuto

problematiku řešit a jak se vyrovnat s přítomností rostoucího počtu azylantů.

Integračním problémům, které souvisí s pobytem azylantů v České republice,

nebyla doposud věnována přílišná pozornost. Počet azylantů nebyl v našich

měřítkách příliš vysoký (od roku 1990 do ledna 2001 byl přiznáno postavení

uprchlíka v České republice celkem 2039 osobám). Jejich integrace byla

organizována a finančně podporována vládou, nevyskytly se proto zatím obecné

problémy s integrací azylantů. Očekává se ale, že s ohledem na vzrůstající počet

účastníků řízení, se tato situace změní. Vycházejme z předpokladů, že se žádná

29

z evropských zemí nedeklarovala jako imigrační stát, ale v důsledku poválečných

migrací, přístupu cizinců na trh práce, uprchlických vln a následujícímu

sjednocování rodin k tomu došlo. Navíc Česká republika má ve srovnání s jinými

státy bývalého socialistického bloku, odkud většinou žadatelé o azyl pochází, vyšší

životní úroveň, politickou stabilitu a demokratický vývoj.

6. 1. Pojem a proces integrace

Integrace znamená v obecném smyslu sjednocení, včlenění, zařazení dílčí

části ve vyšší celek. Podstatou integrace je proces, během kterého se z cizinců, kteří

se dostali do určité země a postrádají ochranu původního státu, stanou občané této

země a požívají všech jejích občanských práv a tím získají ochranu této země.

Integrace jedince do společnosti je taktéž složitý proces, při kterém jedinec

přichází na svět do určitého společenství, které je součástí širšího kulturního celku. Jako

celek je ovlivňován osobní zkušeností, kterou získává z kontaktu se svým blízkým

okolím. Dochází k socializaci v interakci s okolím, jedinec se učí určité komunikaci,

symbolickému chování, řeči, gestům, ustáleným vzorcům chování a to mu souhrnně

umožňuje rozumět a orientovat se v prostředí, ve kterém žije. Toto prostředí

spoluvytváří jeho hodnotový systém a ten se nemusí shodovat s tím, který uznává

většina.

Společenská integrace není jednostrannou záležitostí, ale je procesem

přizpůsobování se, ke kterému dochází při vzájemné interakci. Tím se vytváří

nepřetržitý pohyb. Stupeň dosažené rovnováhy se neustále mění. Vstupování

nových prvků udržuje dynamiku a funkčnost systému. Za nejvyšší formu integrace

můžeme považovat ten okamžik, kdy jsou subjekty schopny zasahovat do

objektivních životních podmínek a přetvářet je a dochází-li k uspokojování

individuálních, skupinových a širších společenských potřeb. Na tomto místě je

nutné upozornit na možnost záměny integrace za asimilaci.

30

Asimilace jedinců znamená, že dojde ke "splynutí" azylantů s dominantní

kulturou státu. Asimilovaný občan přijímá jazyk i hodnoty většinové společnost, od

níž se přestává lišit. Jeho původní kultura je zcela odmítnuta nebo zapomenuta.

Většinová společnost bývá současně také obohacena jednotlivými prvky kultury

příchozích, ale zpravidla ne symetricky. Asimilace je oboustranný proces, kterým

vzniká něco, co tu původně nebylo (Sokol,J., Ulč, O., Pithart, P., Camrda, J.,1996).

6. 2. Problematika integrace azylantů obecně

Integrace azylantů probíhá na dvou základních úrovních. První úrovní je

"hostitelská společnost". Tato společnost je nějakým způsobem ekonomicky i

sociálně stabilní, je uspořádaná, strukturovaná. Je to prostředí, ve kterém se

"vytváří určité klima, které je vůči přijetí imigrantů odlišného kulturního a

etnického původu vstřícné nebo odmítavé, otevřené či uzavřené. Přítomnost

imigrantů, jejichž kulturní původ může být hostitelské společnosti značně vzdálený,

narušuje dosaženou úroveň integrace, nutí k novému přizpůsobování." (Horáková,

M. 1996)

Druhá úroveň je pak tvořena azylanty. Přicházejí do hostitelské země jako

jednotlivci nebo jako skupiny a po uplynutí nějaké doby se organizují do určitých

společenství. Proces integrace může být úspěšný pouze tehdy, kdy je hostitelská

společnost ochotna členy přijmout a za předpokladu, že azylant je ochoten stát se

součástí této pro něj nové společnosti - je ochoten se integrovat.

Tato druhá úroveň a další integrační proces nastává v okamžiku, kdy bylo

pozitivně rozhodnuto o udělení azylu účastníkovi řízení o azylu v hostitelské zemi.

Účelem symbiózy všech těchto prvků působících na jedince by podle mého

názoru mělo být jeho plnohodnotné zařazení do nové společnosti, jeho nezávislosti

31

na vnější pomoci a v širším kontextu i jeho zapojení se do obecného sociálního i

ekonomického života dané země a vzájemné ovlivňování a motivování se obou

úrovní společenského života. Pokud budeme uvažovat o tom, jaké jsou

nejdůležitější aspekty integrace azylantů, je nutné zmínit přístup azylanta na trh

práce, jeho přístup k systému sociálního zabezpečení a především získání státního

občanství dané země, které souvisí se získáním volebního práva. Proč volební

právo? Právě toto právo je vrcholným aktem politické integrace a umožňuje jedinci

spolupodílet se na rozhodování o budoucnosti státu. (Bendíková, E., 2000) Státní

občanství podmiňuje pocit sounáležitosti a identity spolu s nárokem jedince na

státní ochranu, které se mu v zemi původu nemuselo z různých důvodů dostávat.

Každý, kdo úspěšně získá azyl v určité zemi (konkrétně v České republice)

automaticky získává určitá občanská práva jako jsou povolení k pobytu, přístup na

pracovní trh, shledávání rodin, přístup k veřejnému školství, sociální zabezpečení a

další. Většinu těchto základních občanských práv pomáhají uplatnit programy

v rámci azylové a imigrační politiky ve spolupráci s nevládními organizacemi.

Integrační politika se zabývá řešením těchto problémů (Bendíková, E., 2000):

§ ubytování - tento problém se týká většiny azylantů a patří mezi nejdůležitější,

které je azylant nucen řešit okamžitě po příchodu do země nebo po získání

azylu. Na odstranění tohoto problému se podílí různé projekty a podpůrné

integrační asistenční programy, azylová zařízení, penziony, domy a integrační

centra. V České republice je zaveden systém, kdy obec dostane od státu

příspěvek na rekonstrukci neobyvatelného bytu či domu a tím se obec zaváže

k pronajmutí tohoto objektu cizinci, který získal azyl v ČR na dobu deseti let.

V tomto systému lze ovšem narazit na problém, který souvisí s problematikou

zaměstnanosti. Většina obcí, které disponují objekty vhodnými pro tento účel, se

nachází v oblastech, které se potýkají s nezaměstnaností a tak se může stát, že

pokud má azylant vyřešen problém s ubytováním, řeší otázku zaměstnání;

32

§ přístup na pracovní trh - jak jsem se již zmínila, úspěšné zapojení se do

ekonomického života společnosti je jedním z dílčích cílů procesu integrace.

Hlavní podmínkou pro zapojení se do pracovního procesu je získání pracovního

povolení. Toto povolení může být vydáno na omezenou dobu, může se vázat na

vymezený druh práce vydávané zaměstnavateli. Různým skupinám mohou být

udělovány různé preference - nezřídka je možné se setkat s umístěním azylantů

na žebříčku důležitosti až za občany a dlouhodobými zahraničními pracovníky;

§ sociální zabezpečení a zdravotní péče - azylant má stejné právo na sociální

zabezpečení a zdravotní péči jako občané. Jedná se o stejné situace jako jsou

nezaměstnanost, mateřství, invalidita, nemoc, chudoba, péče o dítě. Například

v oblasti těhotenství a péči o dítě může docházet ke střetu tradic a zvyklostí,

které ženy - azylantky chtějí dodržet podle svých zkušeností ze země původu;

§ vzdělání - přístup ke vzdělání je zaručen každému a automaticky (zvláště

dětem je zajištěna povinná školní docházka, bez ohledu na jejich národnost či

způsob vstupu do země). Přístup k vyššímu vzdělání již bývá omezen, cizinci

musí platit školné. Výjimkou jsou organizované jazykové kurzy pro azylanty,

které bývají poskytovány zdarma, hlavně během pobytu žadatelů o azyl v

pobytových střediscích Ministerstva vnitra. Pokud se jedná o žadatele o azyl,

jimž nebyl přiznán statut azylanta, mohou studovat na speciální stipendia, kd

y je jim umožněno pokračování a dokončení jejich studií. I v tomto případě je

nutno mít na mysli, že některé společnosti omezují přístup ke vzdělání na

základě tradičního náboženského vyznání (v Afghánistánu je dívkám a ženám

zakázán přístup k dalšímu vzdělání), nebo že ženy - azylantky, které jsou

matkami, jsou v podstatě izolovány tím, že se starají o rodinu a tím je jejich

přístup ke vzdělání značně omezen a komplikován;

§ půda, hospodářská zvířata, nástroje, osivo - zde se jedná o prostředky,

které jsou poskytovány v rámci integrace převážně v rozvojových

33

zemědělských zemích a svým způsobem se jedná o alternativu přístupu na

pracovní trh v zemích průmyslově vyspělých. Podstatou je podpora

ekonomické soběstačnosti těchto lidí. Přitom je nutné vycházet z možností

konkrétní země a z možností, které jsou dány charakteristikou daného

cizince. V České republice se tento způsob integrace nevyužívá.

6. 3. Specifický problém integrace žen - azylantek v ČR

Proces integrace azylantů je tedy převážně hledáním rovnováhy mezi životním

stylem, sociální strukturou a mentálními stereotypy společenství, které opustili a

prostředím hostitelské společnosti. V tomto procesu lze nalézt potencionální konflikty i

nezbytné kompromisy na obou stranách - azylantů i domácí populace, můžeme zde

nalézt různé důvody, proč chtějí zůstat právě v České republice.

V procesu integrace se ovšem mohou odrážet také podmínky, za kterých

k tomuto procesu dochází, a to nejen v závislosti na zemi původu, ale můžeme se

setkat také s důvody, které mohou souviset s příslušností k určitému pohlaví.

34

Je tedy třeba upozornit na znevýhodněné postavení a diskriminaci žen jako obvykle

znevýhodňované skupiny azylantů, jejichž integraci by měla být věnována zvláštní

pozornost.

Tato myšlenka a posuzování majoritní hostitelské společnosti z hlediska

zacházení s účastnicemi řízení (později azylantkami) a umožnění jejich participace

nejen na ekonomickém a společenském životě hostitelské země, nejsou

neobvyklými. Jsou předmětem nepřetržitého monitorování zvláště velkých

mezinárodních organizací, jako jsou UNHCR a Výbor pro odstranění diskriminace

žen. Mnohá doporučení těchto organizací se týkají vztahů uvnitř rodin azylantů i

celých komunit; vzájemných vztahů azylantů a hostitelské společnosti včetně

zvláštního postavení žen na obou úrovních.

Budeme-li souhlasit s tím, že diskriminace podle pohlaví je v České

republice řešena právními předpisy (viz. kapitola 4.5.), je nutné upozornit, že se

s určitou mírou diskriminace v běžném životě setkáváme stále. Uplatníme-li tento

poznatek na ženy - azylantky, zjistíme, že jsou vystaveny několikerému

znevýhodnění podle pohlaví, jazyka, etnické příslušnosti, rasy, náboženství.

Problémem, který je nutno řešit je, jak zaručit těmto ženám realizaci jejich základních

práv v hostitelské společnosti, aniž by docházelo k omezování nebo snad porušování

základních práv obou úrovní - azylantů nebo hostitelské společnosti. Protože,

vezmeme-li v úvahu hranice mezi těmito společnostmi, které se pohybují mezi tolerancí a

intolerancí a rovností a nerovností ke kulturně či nábožensky motivovaným formám

diskriminace žen, neexistuje pro majoritní společnost komplexní a hlavně srozumitelný

výklad podobných forem diskriminace. Pokud by podobný výklad existoval, jistě by se také

změnil všeobecný přístup hostitelské společnosti k této tak specifické problematice. Zde je

nutné připomenout, že velkou část informací o této problematice poskytují převážně

nevládní a neziskové organizace.

35

Ženy - azylantky nemusí vnímat rovnost jako něco důležitého, zvláště,

pocházejí-li z prostředí, kde je dominance mužů v hierarchii na všech úrovních sociálních

vztahů běžnou. Kulturní, náboženské a společenské normy zemí původu žen - azylantek

mohou představovat vážnou překážku integrace žen a dívek v hostitelské společnosti.

Důsledkem může být osamocení žen - azylantek a že se ocitnou na okraji společnosti. Tím

se samozřejmě změní, respektive oslabí jejich role a pozice v rodině i v komunitě. Dochází

tedy k "posílené diskriminaci", která na ženy - azylantky působí velice negativně.

Je-li hlavním cílem integrace žen - azylantek, není možné určité tradice a normy

považovat za absolutní, protože mohou - a často se tak stává - představovat hrozbu, že

někteří členové téže společnosti, zvláště ženy, nemohou požívat některých lidských

práv ve stejné míře (Komise ministra vnitra, 2000).

Ženy se dostávají do rozporuplného postavení, kdy na ně hostitelská

společnost svým způsobem vyvíjí tlak formou snahy o jejich integraci a zároveň

s tím si chtějí zachovat právo odlišovat se a prosadit svou kulturu proti tomu, co se

považuje za "západoevropské normy".

Těmito normami a hodnotami, které jsou pro ně nové a zcela neznámé, se cítí být

ohroženy a komunity, ve kterých žijí, mohou omezovat jejich role a možnosti ve větší míře,

než jak by tomu bylo v zemi jejich původu. Zatímco se v zemi jejich původu společenské

vztahy - včetně emancipace žen - postupně vyvíjí, v hostitelské zemi jsou ženy postaveny

před pro ně nepřekonatelnou překážku s tím, že uvnitř komunit dochází ke stagnaci tohoto

vývoje a k přechovávání tradičního řádu. A to bez možnosti přirozené, původní

kompenzace v jiných sférách rodinného nebo společenského života. Tímto dochází k

"kulturně relativistickému přístupu", který umožňuje dvojí hierarchii práv v jednom právním

systému, což je pro hostitelskou společnost neakceptovatelné. V tomto úhlu pohledu je právo

na kulturní identitu azylantů postaveno nad jiná práva, jmenovitě nad právo rovnosti žen a

mužů a vede k omezování občanských, hospodářských, sociálních a kulturních práv,

36

zejména v oblasti vzdělání, zaměstnání, zdravotní péče, účasti na veřejném životě a svobody

rozhodování o sobě a svém životě (Komise ministra vnitra, 2000).

Problémem při intervenci státu do procesu integrace je otázka propojení veřejné

a soukromé sféry. Stát nemá zasahovat do organizace rodinného života a do vztahů

členů rodiny (s výjimkou porušování základních práv či zákonů, např. polygamie,

domácí násilí atd.). Je ale odpovědný za dodržování lidských práv, které jsou

garantovány právním řádem, včetně mezinárodních smluv.

S českými zákony a mezinárodními smlouvami, které jsou pro Českou republiku

závazné, jsou neslučitelné praktiky, které porušují právo ženy na život a její fyzickou

identitu (př. ženská obřízka), vynucené sňatky, polygamie, omezování přístupu ke vzdělání

nebo zákaz zaměstnání, jednostranné zapuzení manželky, včetně všech forem násilí

páchaného na ženách.

Normy, které upravují sociální chování nebo společenské role, způsob

oblékání nebo jednání v rodinném kruhu a ve společenském životě jsou z hlediska

České republiky jako hostitelské země přijatelné, pokud neohrožují hlavní

hospodářská, sociální a kulturní práva ženy.

K dalším problémům může docházet při konkrétní aplikaci azylové a

integrační politiky. K "nepřímé diskriminaci" dochází i tehdy, jsou-li zákony a

normy z hlediska pohlaví neutrální, ale lze snadno odvodit, že tato neutralita je

založena na patriarchálním modelu společnosti. Větší problémy vznikají z časté

závislosti žen na manželovi a v případě rozchodu je žena nucena s manželem zůstat,

a to někdy i za cenu osobní oběti a svobody.

V rámci integrační politiky České republiky byla vydána Komisí ministra vnitra

určitá doporučení, které se vztahují ke specifickému problému integrace žen - azylantek:

37

§ V případě možných konfliktů mezi náboženskými, kulturními a tradičními normami

v závislosti na rovnosti pohlaví by měl být rozhodujícím princip svobodné volby

ženy ohledně svého vlastního života a vlastních rozhodnutí na všech úrovních.

§ Součástí diskriminace podle pohlaví je princip nadřazenosti a dominance jednoho

pohlaví nad druhým. Ten by měl být považován za jednu z forem intolerance, kterou

jsou obecně nepřijatelné, stejně tak jako např. rasismus. Přesto tato forma patří

k víceméně tolerovaným ve všech podobách a téměř všemi společnostmi, včetně české.

§ Programy a aktivity, které jsou zaměřeny na dosažení rovnosti pohlaví, by měly

respektovat zájmy žen a mužů na stejné úrovni.

§ Ženy - azylantky by měly být chápány jako cílová a nejvíce ohrožená skupina

v rámci připravovaných programů pro integraci. Současně by měly být

respektovány jejich názory, které by mohly zlepšit rovnost uvnitř komunit i

vzájemné vztahy mezi hostitelskou společností a těmito komunitami.

Dále byla touto Komisí navržena opatření, která by měla zajistit rovné příležitosti

pro ženy a muže - azylanty v procesu integrace do hostitelské společnosti. Mezi tato velmi

důležitá opatření patří:

§ školení státních zaměstnanců, kteří jsou v kontaktu s účastníky řízení o azylu a

azylanty, o problematice rovných příležitostí pro muže a ženy s ohledem na

možné kulturně a náboženské konflikty;

§ informování žen - azylantek o jejich právech, včetně vzdělávání, pro účely na

účasti na společenském životě hostitelské společnosti a o důležitých

mechanismech, kterými je možno dosáhnout plného přístupu k těmto právům;

§ věnování zvláštní pozornosti situaci žen - azylantek zvláště v těch případech,

pokud jsou oběťmi násilných činů v zemi původu i objektem intolerance

v hostitelské společnosti;

§ poskytování vzdělání dívkám i chlapcům, včetně vzdělávání o rovném postavení

žen a mužů;

§ umožnění přístupu žen - azylantek ke vzdělání na všech úrovních vzdělávacího systému;

38

§ prosazování rovného přístupu žen - azylantek k zaměstnání, včetně rovného

zacházení se ženami a muži v práci;

§ školicí programy o poskytování zdravotní péče v ČR pro azylanty všeobecně a se

zvýšenou pozorností k péči o matku a dítě a otázkám plánovaného rodičovství;

§ všeobecná podpora projektů, které by měly zlepšit postavení a integraci žen -

azylantek v České republice; zjišťování požadavků organizovaných i

neorganizovaných skupin žen - azylantek a podpora fungování sdružení

komunit, azylantů, včetně ženských sdružení;

§ zlepšení informovanosti pracovníků médií o specifické otázce postavení žen -

azylantek a mnoho dalších.

Pokud budou tato doporučení a opatření dodržována a prosazována, zajisté

dojde ke změně mínění české hostitelské společnosti, která přistupuje k azylové a

integrační problematice velice zdrženlivě, v mnohých případech i velice negativně.

Tento přístup se odvíjí od minimální zkušenosti s touto specifickou problematikou.

Velkou úlohu při tom hraje nízká informovanost hostitelské společnosti, nízký

zájem médií o dění na poli azylové a integrační politiky a v neposlední řadě také

strach z možného nekontrolovatelného a vzrůstajícího počtu cizinců v České

republice. Proto se nabízí velká škála řešení, jak tuto situaci řešit k všeobecnému

uspokojení potřeb hostitelské společnosti, žadatelů o azyl, azylantů a specificky žen

- azylantek, které jsou nejohroženější skupinou.

39

7. Statistické přehledy MV ČR

Základní údaje pro tuto část mi byly poskytnuty na Odboru azylové a

migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky.

Celkový počet účastníků řízení o udělení azylu od roku 1990 neustále stoupá.

Jen za první čtvrtletí tohoto roku bylo podáno 4 008 žádostí o udělení azylu (viz.

graf 1). Celkem od ledna 1990 do prosince 2000 bylo podáno 33 893 žádostí o

udělení azylu.

V roce 2000 pokračoval nárůst počtu účastníků řízení, který začal již v říjnu

roku 1998. V roce 2000 požádalo o udělení azylu 8 787 cizinců. Oproti roku 1999

(7 220 žádostí) vzrostl počet účastníků řízení o 22 % a oproti roku 1990 (1 602

žádostí), kdy byly podány první žádosti o udělení azylu v České republice, vzrostl

počet účastníků řízení o celých 548, 5 %.

Jako příklad změn v uprchlické populaci v České republice s ohledem na

počet účastnic řízení, porovnám roky 1998, 1999 a 2000.

40

Nejvíce frekventovanými zeměmi původu účastníků řízení v roce 1998 bylo

Bulharsko, Rumunsko, Afghánistán, Jugoslávie a Arménie. Evropské země byly

v počtu běženců překonány zeměmi asijskými - Srí Lanka, Irák a Indie. Podle

pohlaví bylo složení účastníků velmi nevyrovnané: 72 % všech účastníků řízení

tvořili muži, 28 % tvořily ženy.

V roce 1999 došlo ke změnám nejfrekventovanějších zemí původu účastníků řízení:

Čína, Pákistán, Sýrie, Turecko, Rumunsko, Rusko, Moldavsko. Rozdělení účastníků řízení

bylo opět velmi nevyrovnané: 84 % s vlastní žádostí tvořili muži, 17 % ženy.

V roce 2000 bylo nejvíce účastníků řízení z Ukrajiny, Afghánistánu, Moldavska,

Indie, Ruska a Vietnamu. Z celkového počtu žádostí (8 787), bylo 77, 9 % žádostí mužů a

pouhých 22,1 % žen.

Je patrné, že žádostí podaných ženami bylo za uplynulé tři roky vždy daleko méně.

Azyl v České republice získalo od roku 1990 do 31. 12. 2000 celkem 2 033 účastníků řízení.

Z tohoto počtu bylo pouhých 742 žen, tedy 36,5 %, oproti 1 219 mužům 63,5 % (viz Příloha

1).

Nejvíce azylantek bylo z Afghánistánu (90 azylantek), z Rumunska (151

azylantek), z bývalého Sovětského svazu (70 azylantek), z Arménie (64 azylantek)

atd. Z přehledu udělených azylů v jednotlivých letech s ohledem na počty mužů a žen

(viz. Příloha 2) je vidět, že ženy žádají o azyl v daleko menší míře než muži, ale

rozdíl mezi nimi při získání azylu již není tak veliký. Dá se říci, že s ohledem na počet

podaných žádostí o azyl, mají ženy daleko větší úspěch na získání azylu než muži.

Podíváme-li se konkrétněji na ženy - azylantky, zjistíme, že nejvíce

zastoupená věková skupina je 0 - 14 let a dále až 26 - 40 let (viz Příloha 2). První

skupina je nejvíce ohroženou a zranitelnou, protože děti bývají obětí deprivace a

traumatu všeobecně - novým prostředím, zážitky. Druhá skupina je stejně

ohroženou. Jedná se o naopak ekonomicky aktivní ženy. Dochází k neuspokojování

41

potřeb, jako je potřeba zaměstnání, ekonomické nezávislosti. Pokud taková situace

přetrvává, dochází ke stresovým a traumatizujícím situacím.

8. Studie žen - imigrantek, Poradna pro integraci Praha

Pražská Poradna pro integraci realizovala v lednu 2001 studii, jejímž cílem bylo

zmapovat situaci v oblasti pracovní a společenské integrace žen - imigrantek, které

v České republice žijí dlouhodobě.

Na otázky odpovídalo 20 respondentek, z nichž 12 bylo azylantkami a 8

získalo v České republice trvalý pobyt. Dotazované ženy pocházely doslova z celého

světa. Nejvíce jich pochází z Asie, dále z bývalého Sovětského svazu. Menší část

respondentek pochází z východní Evropy a z Afriky (viz Příloha 3, graf 1).

Tato studie měla odpovědět na základní otázky, které se týkaly

kvalifikace žen a je-li společnost schopna tyto ženy rozeznat a přijmout. Neboť

z celkového nízkého počtu žen - azylantek, které získaly v České republice

odpovídající uplatnění i ze zaznamenané nízké frekvence kurzů a možností

získání kvalifikace v České republice vyplývá, že této problematice není

věnována dostatečná pozornost (viz Příloha 3, graf 2, graf 3).

Část dotazovaných žen má využitelnou kvalifikaci pro uplatnění se v zaměstnání.

Odvíjí se však od znalosti českého jazyka, vzdělání a profese, kterou získaly v zemi

původu (viz Příloha 3, graf 2, graf 4). Nebo naopak od ochoty začít s čímkoli, vlastní

aktivity a postoj samotné ženy a rodiny. Výhodou bývá jazykově i kulturně bližší oblast

původu ženy, která umožňuje lepší a snazší adaptaci na nové prostředí.

42

Pokud ženy nemají potřebnou kvalifikaci, mají možnost ji získat. Ze země

původu mají relativně vysoké vzdělání, mají zájem o další vzdělávání. Pokud jsou

ve hře kulturní rozdíly a individuální postoje, asi by nestačily pouze kursy Českého

jazyka a jiné rekvalifikační kursy. Tím by byly získány znalosti a dovednosti, ale

pravděpodobně by nebyly využívány. Komplexnější integrační programy neexistují.

Stále zůstává skupina žen, které se do nové společnosti integrovat nechtějí

nebo nemohou, a to nejčastěji v souvislosti s rodinnými závazky. Je otázkou,

nakolik je tato orientace na rodinu primárním zájmem a nakolik je náhradní náplní

života v zemi, kde žena pro sebe samotnou nevidí perspektivu uplatnění.

Dalších kontaktů s lidmi mají ženy poměrně málo, většina respondentek

tuto situaci považuje za uspokojivou. Udržují kontakty s lidmi v zemi původu,

i když na dálku, i s cizinci, kteří v České republice žijí (Příloha3, graf 5).

Intenzita komunikace s Čechy je závislá na úrovni znalosti češtiny žen

(Příloha 3, graf 6). Ta se odvíjí od toho, zda žena pracuje nebo zda je v

domácnosti a pečuje o rodinu. Jen malá část respondentek se aktivně zapojuje

do společenských aktivit (církve, kluby).

Položíme-li si otázku, zda je česká společnost schopna kvalifikace žen -

cizinek rozeznat a přijmout, musíme konstatovat, že se společnost jako celek

o tento problém vůbec nezajímá. Ze strany státu nejsou vůbec žádná opatření

(v rámci Úřadů práce - Správa služeb zaměstnanosti MPSV ČR). Jedinou

podstatnější aktivitou je podpora jazykových kurzů češtiny pro uznané

uprchlíky ze strany Ministerstva vnitra - zde však není brána v úvahu ani

kvalifikace účastníků kurzu ani specifika mezi muži a ženami. Touto oblastí

se nezabývají ani vzdělávací instituce a nevládní organizace.

43

Původ z ciziny vždy působí jako handicap, a to ze dvou důvodů - v České

republice je celkově málo cizinců, kteří netvoří komunity, česká společnost

očekává od cizinců maximální adaptaci a její postoje k cizincům obecně jsou

velmi opatrné až negativní. To, že v České republice nejsou zatím utvořeny

vzájemně se podporující komunity, zvyšuje počet žen, které se na běžném trhu

práce se svými specifickými dovednostmi (africká kuchyně, perský jazyk) a

zároveň s nedokonalou znalostí češtiny uplatnit nemohou.

Z prováděných rozhovorů lze zjistit, že životní postoje cizinců - azylantů a

cizinců s jiným (trvalým, dlouhodobým) pobytem jsou rozdílné. Azylanti spíše

spoléhají na pomoc úřadů, ze strany státu a nevládních organizací. Sami sebe

považují za "humanitární kategorii" - to pravděpodobně souvisí s azylovou

procedurou, která všeobecně vede k pasivitě. Úřady často pohlížejí na azylanty tak,

jako by zde byli trpěni ze sociálních důvodů a neočekávají, že by chtěli a mohli

v České republice pracovat. Azylanti potom nepociťují ze strany společnosti

signály, že jsou jim otevřeny možnosti uplatnění. Zvláště to platí pro ženy. Tento

postoj společnosti byl ovšem generalizován na všechny cizince. Cizinci s jinými

typy pobytu mají odlišná očekávání: mají pocit, že si musí pomoci sami, spoléhají

spíše na přátele a rodinu než na stát, bývají spíše pracovně začleněni. Jako celek je

tato strategie úspěšnější. (Poradna pro integraci, 2001).

44

9. Závěr

Ženy, včetně dětí na těchto ženách závislých, představují v mnoha zemích

většinu uprchlické populace (celkem 60 %). Česká republika mezi tyto země

nepatří, neboť podle statistických přehledů (viz. kapitola 7.), ročně podává přibližně

20 % žen vlastní návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Za uplynulých deset let

získalo pouhých 36,5 % žen azyl v České republice.

Na základě získaných informací je podle mého názoru hledisko příslušnosti

k určitému pohlaví důvodem pro získání azylu, protože ženy jsou častějšími oběťmi

pronásledování. Nejliberálnější podmínky pro získání azylu, které berou ohled na

příslušnost k určitému pohlaví, jsou obsaženy ve Směrnicích přijatých Kanadou.

Tyto Směrnice důkladněji interpretují základní definici uprchlíka tak, že obavy

z pronásledování z důvodu příslušnosti k určitému pohlaví jsou stejně opodstatněné

jako pět základních důvodů uvedených v Zákoně o azylu. Je důležité, aby definice

uprchlíka byla obecně interpretována s ohledem na specifické potřeby žen.

Pochopení problému, jimž čelí uprchlické ženy, vyžaduje dvoustranný

přístup - hostitelské společnosti i žen samotných.

45

Při sociální práci s uprchlickými ženami je velmi důležitý citlivý a odborný

přístup. Situace, kterým tyto ženy musely čelit byly traumatizující a sdělování

informací důležitých nejen pro získání azylu, je pro ně velice těžké a nepříjemné.

Pracovníci, kteří jsou v kontaktu s těmito ženami, by měli řešit klíčové

otázky, které se vztahují především k prevenci diskriminace a páchání dalších druhů

násilí na ženách. Veškerá opatření by měla brát v úvahu dvě základní hlediska: jak

řešit nouzovou situaci a jak přistupovat k dlouhodobé uprchlické situaci vůbec,

včetně identifikace otázek vztahujících se pouze k uprchlickým ženám.

K prvnímu hledisku - k nouzové situaci se vztahují tyto základní otázky:

§ prevence útoků na uprchlické ženy při přechodu hranic;

§ obecná znalost demografického profilu uprchlické populace podle pohlaví a

věku

§ účast uprchlických žen na plánování a realizaci opatření poskytování pomoci a

zajišťování ochrany;

§ fyzické rozložení a umístění azylového zařízení pro zajištění lepší ochrany;

§ politika pomoci zajišťující přístup svobodných uprchlických žen a žen -

samoživitelek k ubytování a zdravotnické péči;

§ přístup žen k registračním dokumentům vystavovaným na jejich jméno;

§ spravedlivé projednávání žádostí o přiznání statusu uprchlíka;

§ identifikace zvláště zranitelných osob tak, aby byla věnována zvláštní pozornost

jejich ochraně;

§ slučování rodin, které byly při útěku rozděleny;

§ zahrnování sociálního hlediska do procesu; problematika uprchlických žen a

specializace pracovníků;

46

§ zajištění odpovídajícího počtu ženských pracovnic působících zejména při

poskytování ochrany a ve zdravotnictví UNHCR, 1991).

Řízení o udělení azylu je poměrně zdlouhavý proces. V České republice dobu od

podání žádost až do rozhodnutí na první instanci určuje zákon o azylu. Tato doba je

devadesát dní s tím, že může být přiměřeně prodloužena (§ 27 zákona č.325/1999 Sb., o

azylu). Během této doby je důležité řešení druhého hlediska - dlouhodobé uprchlické situace

pomocí následujících doporučení:

§ monitorování demografického profilu uprchlické populace podle pohlaví a věku;

§ účast uprchlických žen na přípravě a realizaci opatření pro poskytování služeb,

pomoci a ochrany;

§ prevence útoků na uprchlické ženy v azylových zařízeních;

§ fyzická organizace azylového zařízení, aby byla zajištěna větší bezpečnost uprchlických

žen;

§ volný přístup svobodných uprchlických žen a žen - samoživitelek ke zdravotní péči a ubytování;

§ přístup uprchlických žen k registračním dokumentům vydávaným na jejich vlastní

jméno;

§ přístup uprchlických žen k výdělečným aktivitám a školicím programům, které

podporují jejich schopnost postarat se o sebe a o svou rodinu;

§ přístup uprchlických žen k programům dobrovolné repatriace, přesídlení a místní

integrace a k informacím potřebným pro přijetí kvalifikovaného rozhodnutí týkajícího se

trvalého řešení;

§ školení pracovníků ve vztahů k citlivému začlenění otázek týkajících se uprchlických

žen do procesu přípravy a realizace programů (UNHCR, 1991).

Je zřejmé, že problematika postavení uprchlických žen ve společnosti je

velice specifická na řešení - ať už během řízení o udělení azylu nebo při integraci

47

azylantek do hostitelské společnosti. Je nutné upozornit na komplikace, které

mohou být způsobeny nedostatečnou informovaností společnosti. Česká společnost

má s cizinci spíše negativní zkušenost, která je ovlivněna minulostí.

Zde se otevírá prostor k volnému působení vládním institucím a nevládním

organizacím. Jejich hlavním úkolem je poskytování nejen právního a sociálního

poradenství účastnicím řízení i azylantkám, ale také informování široké veřejnosti o

důležitých změnách v azylové politice státu, včetně o možnosti spoluúčasti na

pomoci těmto lidem, která je neméně důležitou.

Literatura

§ Azyl, časopis Konzorcia organizací pracujících s uprchlíky v České republice. č. 1,

2/2001

§ Bendíková, E.: Mezinárodní ochrana uprchlíků v Evropě. UK FF. Praha 2000.

§ ECRE: The Integration of Refugees in Central and Eastern Europe. Slovenia. 1996

§ Fabrice, Liebaut: Legal and Social Conditions for Asylum Seekers and Refugees in

Central and Eastern European Counries.Danish Refugee Council. 1999.

48

§ Horáková, M.: Problémy integrace etnických menšin spojené s integrací. Výzkumný

ústav práce a sociálních věcí. Praha. Říjen 1996.

§ Komise ministra vnitra pro přípravu a realizaci politiky vlády ČR v oblasti integrace cizinců

a rozvoje vztahů mezi komunitami: Specifický problém - integrace žen. Praha. Červen 2000.

§ Poradna pro integraci: Studie žen - imigrantek v ČR. Praha. Leden 2001.

§ Sokol,J., Ulč, O., Pithart, P., Camrda, J.: Klíčová slova k multikulturalismu in: Nová

Přítomnost č. 8/1996

§ UNHCR: Ochrana uprchlíků - otázky a odpovědi.

§ UNHCR: Situace uprchlíků ve světě. 1997.

§ UNHCR: Guidelines on the Protection of Refugee Women. Geneve. Červenec 1991.

§ UNHCR: UNHCR Policy on Refugee Women.

§ UNHCR: Uprchlické ženy, Pronásledování související s příslušností k určitému

pohlaví. Praha. Září 1999

§ United Nations: Fakta a čísla OSN. Informační centrum OSN. Praha. 1999.

§ Vizinová, D., Preiss, M.: Psychické trauma a jeho terapie. Portál. Praha 1999

§ www. mvcr. cz

§ Zákony a uprchlíci - zpravodaj právně - poradenského centra SOZE. č. 20, 21/1998

49